Čtyři principy koordinace

I. Aplikace právního řádu jediného státu

U zaměstnané nebo samostatně výdělečně činné osoby přecházející hranice je důležité, aby nenastala situace, kdy není v žádném členském státě pojištěna, anebo kdy je pojištěna v několika členských státech zároveň. V některých členských státech je pojištěna každá osoba, která má v tomto státě trvalé bydliště (např. v Dánsku), zatímco v jiných členských státech používají jiné kritérium, dle kterého je kryt pojištěním každý, kdo v takovém státě pracuje (např. v Německu). Kdyby neexistovala koordinace, mohlo by uplatňování různých kritérií pro pojištění vyplývající ze systémů sociálního zabezpečení vést ke kolizi zákonů. Například negativní kolize zákonů (nebýt pojištěn v žádném členském státě) by nastala v situaci, kdy pracovník sídlí v Německu, avšak pracuje v Dánsku. Dle dánských úřadů by takový pracovník nebyl pojištěn, jelikož v Dánsku nemá trvalé bydliště, zatímco dle německého zákona by také nebyl pojištěn, jelikož v Německu nepracuje.

Za jiných okolností může dojít k pozitivní kolizi zákonů, kdy je příslušná osoba zároveň pojištěna ve dvou členských státech. Jestliže například pracovník sídlí v Dánsku, ale pracuje v Německu, byl by pojištěn v Dánsku (kde má trvalé bydliště) a také v Německu (kde pracuje).

Obě tyto situace, negativní i pozitivní kolize zákonů, jsou nežádoucí a ohrožují volný pohyb pracovníků.

Výkon práva na volný pohyb v rámci EU nesmí mít ten účinek, že jakákoliv jednotlivá osoba je buď zároveň pojištěna ve dvou členských státech (z čehož by vyplývalo dvojité placení příspěvků) anebo, co je horší, není pojištěna vůbec v žádném členském státě.

Nařízení č. 883/2004 zajišťuje, aby taková pozitivní nebo negativní kolize zákonů nemohla nastat. Předpis stanoví kritéria, dle kterých lze aplikovat pouze jednu národní legislativu, přičemž obecným pravidlem je, že se uplatňuje legislativa země, kde zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná osoba pracuje, bez ohledu na místo jejího trvalého pobytu (článek 11 Nařízení č. 883/2004).

Přes uvedenou zásadu aplikace jediného zákonodárství byla vyhrazena řada derogací k tomuto pravidlu, z nichž nejznámější se vztahuje na pracovníky přidělené do zahraničí. Zaměstnaná osoba, která normálně pracuje pro společnost sídlící v členském státě A, která je však dočasně přeložena do členského státu B, aby tam pracovala pro tutéž společnost, nadále podléhá legislativě (na dobu do jednoho roku s možností prodloužení o další rok) členského státu A. Další výjimky platí pro státní úředníky, posádku námořních lodí, diplomaty.

Kromě jedné velmi specifické situace mohou být tudíž pracovníci podřízeni pouze jednomu členskému státu. Pravidla stanovená nařízením týkající se kolize zákonů jsou svým charakterem výlučná, což znamená, že aplikovatelnou legislativu určuje předpis s tím, že zároveň vylučuje všechny ostatní legislativy. Například pro osobu sídlící v Nizozemí, ale pracující v Německu, platí německá legislativa, nikoliv holandská, a to i tehdy, jestliže by příslušná osoba byla v Nizozemí pojištěna, jako osoba tam trvale sídlící.

Je třeba dodat, že takto určená legislativa je plně platná jak pro odvádění příspěvků (placení pojistného), tak pro poskytování dávek. Toto platí pro všechna odvětví sociálního zabezpečení stanovená příslušnou národní legislativou.

II. Rovné zacházení

Migrující pracovník se může setkat s tím, že zákony o sociálním pojištění hostitelské země zahrnují doložky, z kterých vyplývá diskriminace z důvodů státní příslušnosti. Taková diskriminace může například spočívat v kvalifikačních podmínkách nebo v podmínkách pro vyplácení peněžité dávky.

Zákaz diskriminace z důvodů státní příslušnosti vždy byl úhelným kamenem v koordinaci systémů sociálního pojištění. Jedním z pilířů Smlouvy zakládající EHS je základní princip, že se zakazuje veškerá diskriminace z důvodů státní příslušnosti (článek 7). Ve vztahu k sociálnímu zabezpečení je tento princip výslovně znovu opakován v článku 4 Nařízení č. 883/2004, který říká, že nestanoví-li Nařízení jinak, požívají osoby, na které se nařízení vztahuje, stejné dávky a mají podle právních předpisů kteréhokoli členského státu stejné povinnosti jako jeho státní příslušníci.

Princip rovného zacházení byl široce precedenčně interpretován Soudním dvorem jakožto zakazující nejen formy otevřené diskriminace z důvodů státní příslušnosti, ale i skryté formy diskriminace, které sice mohou vycházet z různých kritérií, mají však ve skutečnosti stejný výsledek. V oblasti sociálního zabezpečení může mít přitom nepřímá diskriminace řadu forem.

V principu rovného zacházení je obsažen i princip asimilace faktů. Tento princip znamená, že s některými skutečnostmi a událostmi, které nastaly na území jiného členského státu, má být zacházeno tak, jako by nastaly na území členského státu, jehož právní předpisy jsou použitelné. Tato zásada by však neměla být v rozporu se zásadou sčítání dob pojištění a stejně tak by se nemělo stát, že by se jiný stát stal v důsledku stejného posuzování skutečností nebo událostí příslušným.

III. Zachování nabytých práv (výplata dávek do ciziny)

Podle zákonů některých členských států je možné vyplácet dávky (například důchod) jen tehdy, jestliže osoba uplatňující nárok má stálé bydliště v dotyčném státě. Podřizování výplaty dávek podmínce trvalého bydliště tvoří překážku pro vývoz dávek. Národní ustanovení tohoto typu nezohledňují migrující pracovníky, kteří nabyli práva na dávku a z jakéhokoliv důvodu si přejí navrátit se do země svého původu. Bez koordinace by o svá nabytá práva přišli, což by bylo překážkou volnému pohybu pracovníků.

Podle Nařízení č. 883/2004 se státy vzdávají všech doložek vyžadujících trvalý pobyt. Invalidní, starobní a vdovské a sirotčí důchody a důchody vyplývající z pracovních úrazů a nemocí z povolání, kterých bylo nabyto dle zákonů členského státu, musí být příslušné osobě vypláceny, a to i tehdy, jestliže tato sídlí v jiném členském státě.

Z textu článku 7 Nařízení č. 883/2004 vyplývá, že záměrem tohoto ustanovení je zaručit vývoz již nabytých penzí. Soudní dvůr však rozhodl, že záměrem tohoto ustanovení je podpořit volný pohyb pracovníků ochranou těch, kterých se to týká, před jakýmikoliv nevýhodami, které by mohly být důsledkem přesídlení z jednoho členského státu do jiného. Dle názoru Soudního dvora tento princip znamená nejen to, že již není přijatelné, aby vyplácení penze již nabyté podléhalo podmínce trvalého bydliště, ale i to, že jednotlivci není možné upřít nárok na penzi jen proto, že sídlí v jiném členském státě. Soudní dvůr tak zvrátil doložky vyžadující trvalý pobyt nejen pro přiznání penze, ale i doložky vyžadující trvalý pobyt pro vyplácení penze již nabyté.

IV. Sčítání dob pojištění (zachování práv během jejich nabývání)

Ve všech členských státech podléhá nárok na některé dávky dovršení jistého předepsaného období. Podle této podmínky je třeba, aby dříve než získá nárok, platila nárokující osoba příspěvky či po konkrétně stanovenou dobu pracovala nebo sídlila v příslušné zemi. Kdyby tato záležitost nebyla regulována na úrovni EU, mohly by tyto kvalifikační doby stavět zaměstnané a samostatně výdělečně činné migrující pracovníky do nevýhodného postavení.

Je mnoho případů, kdy člověk stráví část svého pracovního života v jednom a část v jiném členském státě, a přitom nesplní předepsanou dobu pro nárok na dávku v žádném z nich. Pro nápravu této situace zahrnuje Nařízení č. 883/2004 ustanovení, že pro nabytí práva na dávky je třeba tam, kde to připadá v úvahu, započítat pojistná období dosažená v jiných členských státech. Tomu se říká sdružování pojistných období nebo období trvalého pobytu. V Nařízení se toto sdružování vztahuje na různé druhy dávek.

Kromě toho, že sociální zabezpečení spočívá na těchto čtyřech zásadách, obsahuje také velký počet ustanovení, která přihlížejí k četným zvláštním charakteristikám legislativy některých členských států (příloha XI k Nařízení č. 883/2004). Přihlédnuto je též ke konkrétním potřebám jistých kategorií osob z hlediska koordinace, např. v kapitolách věnovaných ´nemoci a mateřství´ a ´nezaměstnanosti´ jsou zvláštní ustanovení platná pro příhraniční pracovníky. Navíc existuje značný počet ustanovení, která se konkrétně týkají různých odvětví sociálního zabezpečení. Existuje například ustanovení v kapitole o ´nemoci a mateřství´, dle kterého pracovníci pojištění v členském státě A, kteří náhle onemocní během dovolené ve státě B, mají ve státě B nárok na zdravotní péči, jakoby tam byli pojištěni.

Všechny čtyři koordinační principy jsou obsaženy v základních předpisech EU - Nařízení 883/2004 a 987/2009. Jestliže se v následujícím textu hovoří o sociálním zabezpečení v rámci EU, mají se tím na mysli uvedená nařízení.