Koordinace jako východisko pro úpravu vztahů mezi státy

Charakteristikou Evropského společenství jsou čtyři svobody: svoboda pohybu zboží, kapitálu, služeb a osob. Články 48 a 49 Římské smlouvy zaručují státním příslušníkům členských států právo pracovat kdekoliv v rámci Společenství, což z hlediska přístupu k trhu práce znamená odstranění veškeré diskriminace založené na státní příslušnosti.

Pracovníku tudíž musí být dána možnost odejít do jiného členského státu, aby tam přijal nabídnutou práci, nebo dokonce aby tam práci hledal. Mobilitě pracovníků nesmí být kladeny umělé překážky. Ani dnes není samozřejmě taková mobilita stejná jako ta, která existuje na vnitrostátních trzích práce. Přesto velký počet lidí tráví část svého života prací v jiném členském státě Společenství. Týká se to pracovníků v pohraničních oblastech, sezónních pracovníků, těch, kteří byli vysláni na jisté období do zahraničí svými zaměstnavateli a těch, kteří se v jiném členském státě dokonce usídlili.

Za těchto podmínek existují dva důležité důvody pro koordinování systémů sociálního zabezpečení:

• první důvod se týká potenciální mobility pracovníků. Mobilita pracovníka může být vážně narušena, jestliže při ní ztrácí část nebo všechna svá práva na sociální zabezpečení v důsledku podmínek vyžadovaných jinými systémy sociálního zabezpečení (např. žádající, aby pracovník v příslušném státě již dříve sídlil nebo pracoval).
• druhý důvod spočívá v principu, že migrující pracovník se nesmí nacházet v méně výhodném postavení z hlediska sociálního zabezpečení než pracovníci, kteří po celý svůj pracovní život zůstávají v jednom členském státě.

Koordinace je navíc nezbytná i technicky, kvůli velkým rozdílům mezi systémy sociálního zabezpečení členských států a jejich široké škále podmínek pro vznik nároku, tarifů dávek, dob krytí a platebních postupů. K tomu je třeba přidat skutečnost, že systémy se neustále mění. Koordinace zůstává dynamickým procesem s otevřeným koncem.