Vysílání pracovníků

Pojem “vysílání“ zahrnuje situace, kdy pracovník dočasně vykonává práci v jiném členském státě, než ve kterém obvykle pracuje. V souvislosti s vysláním jsou regulovány dva okruhy otázek: (1) pracovní podmínky, které se na pracovníka během vyslání vztahují; (2) příslušnost pracovníka k systému sociálního zabezpečení.

V prvním případě hovoříme o vyslání ve smyslu směrnice 96/71/ES, ve druhém o vyslání ve smyslu koordinačního nařízení 883/2004. přestože oba pojmy spolu úzce souvisejí, nejsou zcela totožné.

1. Vyslání podle Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání pracovníků“)

Oblast vysílání pracovníků je kromě výše uvedené směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES, dále regulováno tzv. Prosazovací směrnicí EP a Rady 2014/67/EU a „novelizující“ směrnicí í EP a Rady (EU) 2018/957.

Uvedené směrnice vymezují, jaké situace se považují za vyslání pracovníka, jaké pracovní podmínky se po dobu vyslání na pracovníka vztahují a jaké administrativní povinnosti je třeba v souvislosti s vysláním plnit.

Směrnice 96/71/ES se vztahuje na podniky usazené v některém členském státě, pokud v souladu s článkem 1 odst. 3 této směrnice učiní taxativně stanovená nadnárodní opatření:

1. vyšlou pracovníka na území členského státu na vlastní účet a pod svým vedením na základě smlouvy uzavřené mezi podnikem pracovníky vysílajícím a stranou, pro kterou jsou služby určeny, činnou v tomto členském státě, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem, nebo
2. vyšlou pracovníka do provozovny nebo podniku náležejícího ke skupině podniků na území členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem, nebo
3. jako podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky poskytnou pracovníka uživateli usazenému nebo působícímu na území některého členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi podnikem pro dočasnou práci či podnikem poskytujícím pracovníky na jedné straně a pracovníkem na straně druhé.

Ve všech uvedených případech musí po dobu vyslání existovat pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem nebo podnikem pro dočasnou práci či podnikem poskytujícím pracovníky na straně jedné a pracovníkem na straně druhé.

Směrnice o vyslání pracovníků v článku 2 výslovně stanovuje, že „pro účely této směrnice se vyslaným pracovníkem rozumí pracovník, který po omezenou dobu vykonává práci na území jiného členského státu než státu, ve kterém obvykle pracuje“.

K zajištění souladu s platnou národní legislativou je nutné v případě vyslání pracovníků z jiného členského státu EU k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky nutné splnit určité administrativní povinnosti a zajistit jim náležité pracovní podmínky.

Informace o požadovaných pracovních podmínkách a další informace k vysílání pracovníků do ČR jsou k dispozici na oficiální celostátní webové adrese pro vyslané pracovníky ve smyslu čl. 5 Směrnice 2014/67/EU: https://www.suip.cz/vysilani-pracovniku/.

2. Vyslání podle Nařízení EP a Rady (ES) 883/04 a 987/09

Koordinační nařízení 883/04 a 987/09 vymezují pojem vyslání pro účely určení příslušnosti pracovníka k systému sociálního zabezpečení, a to prostřednictvím následujících podmínek, za kterých lze činnost v jiném členském státě považovat za vyslání:

1. Pracovník je vysílán zaměstnavatelem, který ve vysílajícím státě obvykle vykonává svou činnost
2. Pracovník po dobu vyslání vykonává činnost jménem zaměstnavatele (tj. je mezi nimi zachována organická vazba ve smyslu udílení instrukcí, poskytování odměny, pracovněprávní nároky apod.)
3. Pokud je pracovník najat za účelem vyslání musí být pojištěn ve vysílajícím státě minimálně 1 měsíc před vysláním
4. Maximální předpokládaná doba trvání vyslání je 24 měsíců
5. Nesmí se jednat o nahrazení dříve vyslané osoby jinou vyslanou osobou
6. Vyslaný pracovník nesmí být dán k dispozici třetímu subjektu (pokud je zapůjčen např. v rámci smlouvy o dílo, nejde o vyslání)

Takto vyslaný pracovník je i po dobu vyslání kryt právními předpisy o sociálním zabezpečení toho členského státu, odkud byla vyslán.

Tyto základní podmínky jsou dále rozpracovány v rozhodnutích Správní komise a také v Praktickém průvodci pro migrující osoby.

Splnění těchto náležitostí posuzuje – Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) resp. okresní správy sociálního zabezpečení (OSSZ), které přijímají žádosti o vystavení formuláře A1. Tento formulář slouží jako potvrzení o příslušnosti k českým právním předpisům. Více na https://www.cssz.cz/web/cz/vyslani-pracovnici.

Obdobně se postupuje i v případě vyslání z jiného členského státu do ČR s tím rozdílem, že žádost o formulář A1 pak zaměstnavatel spolu se zaměstnancem (popř. OSVČ) podává u příslušné instituce státu, odkud má být vysílán.

V případě vysílání pracovníků podle nařízení 883/2004 je třeba vždy zvážit, zda nejde o situaci a o pracovníky, na které se rovněž vztahují pravidla pro volný pohyb služeb (vyslání podle směrnice 96/71/ES) – viz informace výše. Pak je nutno souběžně dodržet podmínky jak podle koordinačních nařízení (ES) 883/04 a 987/09, tak i podle směrnice 96/71/ES.