Dotace, kvalita, kontrola, plánování

Obsah:

Dotace pro sociální službu

Přidělování dotací poskytovatelům sociálních služeb se řídí Metodikou MPSV ČR pro poskytování dotací ze státního rozpočtu poskytovatelům sociálních služeb. Podrobné informace o kritériích a postupech celého dotačního řízení, můžete shlédnout zde (365,61 kB). Současně uvádíme odkaz na výsledky dotačního řízení pro rok 2012, kde si můžete ověřit výši přidělené dotace jednotlivým zařízením sociálních služeb, která podala žádost v minulém roce. Záměrem ministerstva, ani jednotlivých krajů, které žádosti o dotace hodnotí, není upřednostňování některých zařízení na úkor zařízení jiných. To, že dotace byla oproti minulým rokům zařízením krácena, je způsobeno menším objemem finančních prostředků přidělených ze státního rozpočtu na sociální služby celkově.

Kvalita poskytovaných služeb a její kontroly

Samozřejmě existuje mechanismus, prostřednictvím kterého je kvalita poskytovaných služeb sledována a hodnocena. Jsou jím inspekce poskytování sociálních služeb, které vykonává Ministerstvo práce a sociálních věcí. Výkon inspekcí poskytování sociálních služeb upravuje § 97 až 99 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Kvalita poskytovaných sociálních služeb je hodnocena prostřednictvím posuzování míry naplňování požadavků Standardů kvality sociálních služeb a dle § 88 písm. h) zákona o sociálních službách jsou poskytovatelé sociálních služeb povinni je dodržovat. Tyto Standardy jsou uvedeny v Příloze č. 2 Vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

V pobytových zařízeních sociálních služeb je mimo jiné zjišťováno, jak poskytovatel zajišťuje materiální, technické a hygienické podmínky přiměřené druhu poskytované sociální služby a její kapacitě, cílové skupině klientů a jejich individuálně určeným potřebám. Inspektoři sledují i oblast zajištění celodenní stravy odpovídající věku, zásadám racionální výživy a potřebám dietního stravování, zejména spokojenost klientů s kvalitou stravy a to, jak je v procesu poskytnutí stravy zajištěno uplatňování vůle klienta, tzn. například podíl klienta na sestavování jídelníčku v zařízení, možnost vybírat si mezi více jídly, zohlednění individuálních stravovacích návyků a přání klienta v rámci možností poskytovatele apod. Problémy s kvalitou podávaného jídla, pak ale přísluší řešit spíše hygienické službě nebo se obrátit přímo na zřizovatele služby.

Stanovisko ve věci působnosti při zajišťování sociálních služeb

Městská část Praha XY jakožto obec s rozšířenou působností, zajišťuje prostřednictvím své příspěvkové organizace Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci, poskytování pečovatelské služby seniorům ve správním obvodu MČ Praha XY. Dotazy se týkají otázky příspěvku na činnost a úhradu poskytovaných sociálních služeb výše zmíněnou příspěvkovou organizací z vlastních rozpočtů čtyř dalších městských částí ve správním obvodu MČ Praha XY.

Odvolání se na ustanovení § 92 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), kde se hovoří o povinnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností zajistit člověku, kterému není poskytovaná sociální služba, její poskytnutí, nebo poskytnutí jiné formy pomoci v nezbytném rozsahu. Ustanovení § 92 zákona o sociálních službách se však vztahuje na situace, kdy by neposkytnutí okamžité pomoci mohlo ohrozit život nebo zdraví člověka. Citované ustanovení se tedy netýká běžné každodenní praxe v poskytování pečovatelské služby.

Co se týká „povinnosti“ finanční spoluúčasti obcí ve správním obvodu MČ Praha XY na zajištění poskytování sociálních služeb na jejich území, taková povinnost nikterak ze zákona o sociálních službách nevyplývá. Z pohledu koncepce financování sociálních služeb se v tomto případě jedná o situaci, která by mohla být řešena smluvně. Znamená to, že MČ Praha XY by mohla uzavřít smlouvu s příslušnou obcí ve svém správním obvodu o zajištění daných služeb ve veřejném zájmu a stanovit přitom podíl na jejich úhradě (viz § 46 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů).

Stejná skutečnost se vztahuje také na „povinnost“ obce s rozšířenou působností poskytovat bezplatně sociální služby prostřednictvím své příspěvkové organizace městským částem ve svém správním obvodu. Ani v tomto případě zákon o sociálních službách, o povinnosti v uvedeném smyslu nehovoří. Pokud poskytovatel dané sociální služby má volnou kapacitu k jejímu poskytování i pro občany jiných městských částí, může ji nabídnout za předem stanovených podmínek.

Otázka dostupnosti sociálních služeb pro cílovou skupinu uživatelů - děti

K uvedené problematice nedostatku sociálních služeb pro děti s postižením uvádíme, že povinnost zjišťovat potřeby poskytování sociálních služeb osobám nebo skupinám osob na svém území má kraj, a to ve smyslu § 95 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Na krajské úrovni je místní a typová dostupnost sociálních služeb optimálně zajišťována metodou komunitního plánování. Povinností kraje je zpracovávat střednědobý plán rozvoje sociálních služeb, a to ve spolupráci s obcemi na území kraje, se zástupci poskytovatelů sociálních služeb a se zástupci osob, kterým jsou sociální služby poskytovány. Pokud vzniká regionálně významná potřeba v poskytování určitého typu služby, pak je možné v rámci procesu plánování rozvoje sociálních služeb zahrnout tento typ do krajského plánu rozvoje sociálních služeb a v souladu s plánem rozvoje sociálních služeb tento typ služby financovat. Vznik jednotlivých zařízení sociálních služeb tedy vychází z místních potřeb daných konkrétních lokalit, popř. regionů.

Kompetence MPSV v rámci působnosti při zajišťování sociálních služeb jsou rovněž vymezeny zákonem o sociálních službách. MPSV nemá povinnost zajišťovat sociální služby přímo. Ustanovení § 96 cit. zákona ukládá ministerstvu při výkonu státní správy v oblasti sociálních služeb řídící a kontrolní funkci.

Přehled registrovaných poskytovatelů sociálních služeb na území jednotlivých krajů je veřejně přístupný v registru poskytovatelů sociálních služeb na webové adrese https://www.mpsv.cz/web/cz/registr-poskytovatelu-sluzeb.

Jaké řešení by podle MPSV měli rodiče zvolit?

Zajistit poskytnutí sociální služby nebo jiné formy pomoci v nezbytném rozsahu osobě, které není poskytována sociální služba, a je v takové situaci, kdy neposkytnutí okamžité pomoci by ohrozilo její život nebo zdraví, je v souladu s § 92 zákona o sociálních službách povinností místně příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností.

V případě, kdy poskytovatel sociálních služeb ukončil poskytování sociálních služeb z důvodu zrušení jeho registrace, pozbytí její platnosti, nebo z jiného důvodu, a osoby, kterým tento poskytovatel dosud poskytoval sociální služby, se nacházejí v bezprostředním ohrožení jejich práv a zájmů a nejsou schopny samy si zajistit pokračující poskytování sociálních služeb, je podle § 93 zákona o sociálních službách povinností krajského úřadu zajistit ve spolupráci s ostatními poskytovateli sociálních služeb a místně příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou působností pokračující poskytnutí sociálních služeb pro tyto osoby.

Další možností, která se nabízí v rámci zákona o sociálních službách, je možnost využití příspěvku na péči. Ten se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci. Příspěvek se dá využít na zabezpečení péče v přirozeném prostředí (rodina nebo jiné pečující osoby) tím, že napomáhá krýt náklady pečujícímu prostředí. Může však být využit také k úhradě za poskytování profesionální péče (např. domovy pro osoby se zdravotním postižením, chráněné bydlení, týdenní či denní stacionáře) zajišťované registrovanými poskytovateli sociálních služeb. O příspěvku na péči rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností podle místa trvalého bydliště osoby, která o příspěvek žádá.

Zásadní otázkou v této situaci je, jak smysluplně využít individuální možnosti těchto dospívajících dětí a jak rozvíjet jejich schopnosti a také případně smysluplně naplnit jejich volný čas mimo rodinné aktivity. Existuje samozřejmě spektrum sociálních služeb, například sociálně terapeutické dílny či různé formy sociální rehabilitace. Pokud taková služba v regionu není, je nutné, aby se rodiče těchto dětí obraceli na samosprávu zejména obecní nebo krajskou a zde uplatňovali své požadavky na vznik nového typu služby anebo transformování již neefektivního pobytového typu sociální služby v jiný (je-li to identifikováno jako místní potřeba). Optimální proto je, aby v obci, případně svazku obcí, fungoval proces plánování rozvoje sociálních služeb. Obce mají možnost přistoupit k plánování, povinnost je uložena pouze kraji. Tam, kde proces neprobíhá, je tedy nutné, aby se rodiče obraceli na politiky zodpovědné za sociální oblast, a to jak na úrovni obecních, tak krajských samospráv.

Financování provozu denních stacionářů resp. k (ne)dostatku prostředků na mzdy jejich zaměstnanců

Co se týká možnosti zlepšení v dotování například denních stacionářů ze státního rozpočtu, je otázkou, kolik z něj lze vyčlenit na tyto účely. MPSV požaduje více prostředků ze státního rozpočtu, avšak možnosti jsou oproti potřebě, zejména v letošním roce, znatelně nižší. Pro příští rok zřejmě nelze počítat s výraznějším zlepšením. Je potřeba, aby se více o uvedenou problematiku zajímaly i kraje.

Kontrola odboru sociálních věcí na městském úřadu

Kontrola odboru sociálních věcí na městském uřadu (MěÚ), může probíhat několika způsoby:

  • První je vnitřní kontrola – audit ze strany samotného MěÚ (odd. interního auditu a kontroly), která může být zaměřena na nejrůznější stránky práce jeho zaměstnanců. Nejčastější jsou finanční a personální audit.
  • Druhá varianta je v rámci kontroly výkonu státní správy, kde je orgánem pověřeným ke kontrole příslušný krajský úřad. Tato kontrola se řídí zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů.

Oblast kontroly je pak dána písemným pověřením ke kontrole, které vydává ředitel krajského úřadu. V pověření musí být přesně uvedeno kdo a kdy kontrolu provede a co a za jaké období bude kontrolováno. Výsledek kontroly je předáván tajemníkovi MěÚ a zasílá se i MPSV na vědomí. Oblastmi kontroly jsou zejména: aplikace správního řádu (zák. č. 500/2004Sb.) a zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů-sociální služby a příspěvek na péči; aplikace správního řádu a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů-péče o děti a mládež (OSPOD) a aplikace správního řádu a zák. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů-kontrola režimu vyplácení dávek pomoci v hmotné nouzi (HN).

Stejnému režimu kontroly následně podléhají krajské úřady ze strany jednotlivých ministerstev dle příslušných agend a oblastí kontroly (MPSV - sociální služby, OSPOD, dávky pomoci v HN; Ministerstvo vnitra – obecný dohled nad výkonem státní správy dle zákona o obcích (zákon č. 128/2000 Sb.) a o krajích; Ministerstvo financí – finanční kontrola, apod).

Povinnost mlčenlivosti podle zákona o sociálních službách ve vztahu k povinnosti poskytnout součinnost orgánům činným v trestním řízení podle trestního řádu

Zák. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách upravuje povinnost mlčenlivosti v § 100, jehož odst. 1 stanoví, že

„Zaměstnanci obcí a krajů, zaměstnanci státu a zaměstnanci poskytovatelů sociálních služeb jsou povinni zachovávat mlčenlivost o údajích týkajících se osob, kterým jsou poskytovány sociální služby nebo příspěvek, které se při své činnosti dozvědí, není-li dále stanoveno jinak. Tato povinnost trvá i po skončení pracovního vztahu. Povinnosti zachovávat mlčenlivost mohou být osoby uvedené ve větě první zproštěny pouze tím, v jehož zájmu tuto povinnost mají, a to písemně s uvedením rozsahu a účelu.“

V odst. 3 tohoto ustanovení je pak stanoveno, že

„údaje týkající se osob, kterým jsou poskytovány sociální služby nebo příspěvek, které se subjekty uvedené v odstavcích 1 a 2 při své činnosti dozvědí, sdělují jiným subjektům, jen stanoví-li tak tento zákon nebo zvláštní zákon; jinak mohou tyto údaje sdělit jiným subjektům jen s písemným souhlasem osoby, které jsou poskytovány sociální služby nebo příspěvek.“

Zvláštním zákonem, na který toto ustanovení odkazuje je občanský soudní řád a trestní řád.

Trestní řád (dále jen TŘ) upravuje v § 8 povinnost státních orgánů, fyzických a právnických osob poskytovat součinnost orgánům činným v trestním řízením, tj. mimo jiné, poskytovat jim i potřebné informace. Plnění povinnosti poskytnout součinnost lze pak podle odst. 4 tohoto ustanovení odmítnout s odkazem na povinnost zachovávat státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti. Odst. 4 stanoví i podmínky, za nichž lze povinnost zachovávat mlčenlivost prolomit.

TŘ v § 8 odst. 5 uvádí, že

„nestanoví-li zvláštní zákon podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat skutečnosti, které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto skutečnosti pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce.“

Toto ustanovení dopadá i na povinnost zaměstnanců obcí a krajů, zaměstnanců státu a zaměstnanců poskytovatelů sociálních služeb zachovat mlčenlivost ve smyslu ustanovení §100 zákona o sociálních službách.

Ohledně formy souhlasu soudce je možno odkázat na ustanovení § 119 odst. 1 TŘ, kdy platí, že soud rozhoduje rozsudkem, kde to zákon výslovně stanoví, a v ostatních případech se rozhoduje, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením. V daném případě se rozhoduje usnesením.

Proti usnesení, vydanému na základě § 8 odst. 5 TŘ není přípustný opravný prostředek, tj. toto rozhodnutí není v rámci řádných ani mimořádných opravných prostředků, upravených v trestním řádu, přezkoumatelné.

Vztah ustanovení § 8 odst. 5 TŘ k povinnosti mlčenlivosti stanovenou ve zvláštních předpisech je v praxi orgánů činných v trestním řízení často řešenou otázkou. Orgány činné v trestním řízení zpravidla zastávají ten názor, že ustanovení § 8 odst. 5 TŘ se uplatní pouze tehdy, pokud zákon, který obsahuje státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, současně nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti. Naproti tomu u těch zákonů, které úpravu takových podmínek obsahují, nelze postup podle tohoto ustanovení TŘ použít.

V daném případě speciální právní předpis, jímž je zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve svém ustanovení § 100 sice zakotvuje povinnost zachovávat mlčenlivost, přičemž této povinnosti jej může zprostit pouze klient svým prohlášením. Na druhé straně citovaný zákon nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti podle zákona o sociálních službách. Proto v takovém případě lze podle § 8 odst. 5 TŘ postupovat.

Rovněž tak stanovisko Nejvyššího státního zástupce č. 11/2004 ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k možnosti aplikace § 8 odst. 5 TŘ ve vztahu k soudním exekutorům a jejich zaměstnancům uvádí, že

„...ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu lze použít jen tam, kde ani trestní řád, ani zákon upravující zvláštní povinnost mlčenlivosti neobsahují žádnou úpravu konkrétně vymezující podmínky pro sdělování údajů chráněných touto povinností mlčenlivosti pro účely trestního řízení na základě dožádání orgánů činných v trestním řízení v rámci procesní součinnosti s těmito orgány.“

V důvodové zprávě k TŘ, konkrétně k § 8 odst. 4 a 5 je uvedeno:

„Pro případ, kdy zákon nestanoví zvláštní podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat skutečnosti, které jsou podle takového zákona utajovány nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto skutečnosti pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce, čímž je zajištěna dostatečná ochrana informací chráněných utajením nebo státem uloženou či uznanou povinností mlčenlivosti a zároveň je zajištěna možnost účinného provádění trestního řízení.“

Dojde-li k vydání souhlasu soudce postupem podle § 8 odst. 5 TŘ, je zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb povinen sdělit orgánům činným v trestním řízení informace kryté povinnou mlčenlivostí. Nesplněním této povinnosti se může vystavit uložení pořádkové pokuty podle § 66 TŘ a případně i odpovědnosti pro přečin pohrdání soudem podle § 336 písm. c) TZ.

Při vydání souhlasu dle § 8 odst. 5 TŘ musí soudce důsledně dbát zásad vyplývajících z § 2 odst. 4 TŘ, tj. přiměřenosti, zdrženlivosti a subsidiarity. Výkladem lze pak dospět k závěru, že postupem podle § 8 odst. 5 TŘ lze požadovat pouze takové informace, které jsou nezbytné pro splnění účelu trestního řízení v konkrétní věci, rozsah informací musí být omezen na míru nezbytně nutnou pro objasnění věci a nelze informace získat jiným způsobem, méně intenzivně zasahujícím do chráněné sféry. V usnesení soudce by měl být výslovně uveden rozsah požadovaných informací.

Na závěr je tedy možno shrnout:

Zaměstnanec poskytovatele sociálních služeb je povinen vyhovět požadavku orgánu činného v trestním řízení a poskytnout mu informace, ohledně kterých má povinnost mlčenlivosti. Tuto povinnost má však pouze za předpokladu, že soudce k tomu dal souhlas ve formě usnesení.

Ve výroku tohoto usnesení pak musí být dostatečně konkretizováno, jaké informace je poskytovatel povinen sdělit orgánům činným v trestním řízení.

Povinnost mlčenlivosti a poskytování součinnosti při doručování

Povinnost mlčenlivosti je uložena poskytovatelům sociálních služeb a jejich zaměstnancům z důvodu ochrany uživatelů. Na základě této zákonné povinnosti není poskytovatel oprávněn sdělovat údaje o uživateli sociální služby třetím osobám. V situaci, kdy uživatel sám označí Policii ČR adresu poskytovatele, jako svojí doručovací adresu, lze tento údaj ve vztahu ke konkrétnímu orgánu Policie ČR, považovat za takový, na který se v konkrétním případě mlčenlivost nevztahuje. Uživatel sám aktivně projevil vůli, aby byl policejní orgán o místě, kde se zdržuje, informován. Poskytovatel je v těchto případech povinen poskytnout Policii ČR součinnost při doručování a není oprávněn tuto součinnost odmítnout s odkazem na povinnost mlčenlivosti. Pro právní jistotu poskytovatele, že neporušuje povinnost mlčenlivosti, je nezbytné, aby policejní orgán předložil poskytovateli doklad, ze kterého vyplývá, že uživatel označil adresu poskytovatele jako svoji doručovací adresu.

Poslední aktualizace: 27. 4. 2021