Historie

V době, kdy se v padesátých letech vypracovávala Smlouva EHS, uvědomovali si její autoři plně základní rozdíly mezi systémy sociálního zabezpečení v jednotlivých členských státech, i to, že velké rozdíly budou přetrvávat po mnoho dalších let. Museli zajistit, aby se velké rozdíly, které v té době existovaly (a existují dodnes), nestaly překážkou volnému pohybu pracovníků. To je důvod proč Smlouva EHS zakotvila ustanovení (článek 51) vyžadující, aby Rada přijala taková opatření v oblasti sociálního zabezpečení, jež jsou nezbytná pro zajištění svobody pohybu pracovníků.

Radou přijatá Nařízení č. 3 a 4 nabyla účinku již 1. ledna 1959. Tato nařízení byla celá zrevidována a 1. října 1972 nahrazena Nařízeními č. 1408/71 a 574/72.

Dne 1. 5. 2010 vstoupilo v platnost Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k Nařízení č. 883/2004. Ve vztahu k zemím EHP a Švýcarsku se k dnešnímu dni stále aplikují nařízení č. 1408/71 a 574/72. V budoucnu se předpokládá, že po přijímacích procedurách se budou aplikovat nařízení č. 883/2004 a 987/2009.

Nařízení je velmi účinným právním instrumentem, který lze definovat jako evropský zákon, který je přímo aplikovatelný v každém členském státě. Tam, kde dochází k rozporu mezi evropským zákonem a národním zákonem, má přednost evropský zákon (to jest nařízení).

Kroky EU učiněné v této oblasti neznamenaly harmonizaci různých systémů sociální ochrany. Spočívají v koordinaci těch aspektů národní legislativy, které by mohly mít nepříznivý dopad na pracující, pokud se tito přestěhují za hranice. Co se ostatních aspektů týče, mohou členské státy provozovat své systémy sociálního zabezpečení podle vlastního uvážení.