Pro poskytovatele

Jednou ze základních zásad poskytování sociálních služeb, uvedenou v § 2 zákona o sociálních službách, je individuální přístup k zájemcům a klientům sociálních služeb („…pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob…“). Případová práce je naplněním této zásady tím, že s každým zájemcem o službu a klientem je sociální služba individuálně sjednávána tak, aby vycházela z mimo jiné z jeho přání, potřeb, schopností a možností.

Případová práce je propojeným procesem tří částí, a to jednání se zájemcem o sociální služby, uzavíráním smlouvy o poskytování sociální služby a individuálním plánováním průběhu poskytování sociální služby. Každá z těchto částí souvisí s další a nelze je tedy vnímat jako samostatné, autonomní celky.

Účelem jednání se zájemcem je rozhodnout, zda je možné sociální službu zájemci poskytnout a pokud ano, sjednat rozsah a způsob poskytování sociální služby. Jeho nedílnou součástí je základní sociální poradenství, stejně jako sociální šetření a s tím posuzovaná nepříznivá sociální situace. Poskytovatel pomáhá zájemci najít nejvhodnější řešení jeho nepříznivé sociální situace a poskytuje mu k tomu srozumitelnou formou potřebné informace. Pokud se zájemce rozhodne řešit svou situaci prostřednictvím sociálních služeb poskytovatele a nebrání tomu důvody uvedené v § 91, odst. 3 zákona o sociálních službách, sjednává zájemce a poskytovatel smlouvu o poskytnutí sociální služby a plánuje průběh jejího poskytování.

Proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby definuje vztahy mezi klientem a poskytovatelem sociální služby. Smlouva je vyjádřením rovnoprávného postavení obou smluvních stran (klienta a poskytovatele sociálních služeb) a základní podmínkou pro poskytování sociálních služeb. Je právním jednáním, v rámci, kterého jsou definována vzájemná práva a povinnosti obou smluvních stran. Dobře sjednaná, srozumitelná smlouva může pomoci předcházet konfliktům, které vznikají z nejasností ohledně práv a povinností klienta a poskytovatele, může pomoci tyto konflikty řešit.

Smyslem individuálního plánování je pak dohodnout s klientem cíle a průběh poskytování sociálních služeb, které povedou k řešení jeho nepříznivé sociální situace v souladu mimo jiné s jeho přáními, potřebami, možnostmi a schopnostmi. Každý poskytovatel sociálních služeb má povinnost plánovat průběh poskytování sociálních služeb společně s klientem. Důležité je, aby zvolil takový způsob plánování, který nejlépe odpovídá potřebám a schopnostem konkrétního klienta a také možnostem poskytovatele (tj. druhu sociální služby, poslání, cílům sociální služby a okruhu osob, kterým je sociální služba určena). Hodnocení vzájemné spolupráce je nedílnou součástí individuálního plánu, tímto spolupráce končí či se nastavuje nově vyjednaná zakázka.

Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo pro každou část případové práce doporučený postup, kde je možné najít další informace:

• Doporučený postup č. 5/2019 Jednání se zájemcem o sociální službu
• Doporučený postup č. 2/2022, Proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby
• Doporučený postup č. 3/2022, Individuální plánování

Klienti sociálních služeb mají stejná práva a povinnosti jako ostatní. Základní lidská práva klientů jsou uvedena především v Listině základních práv a svobod (například právo na respektování lidské důstojnosti, osobní svobodu, soukromí). Každý poskytovatel sociálních služeb musí postupovat tak, aby vždy zachovával lidskou důstojnost klientů a důsledně zajistil dodržování jejich lidských práv a základních svobod (§ 2 Zákona o sociálních službách). Jeho povinností je vytvářet při poskytování sociálních služeb takové podmínky, které umožní klientům naplňovat jejich lidská i občanská práva (§ 88 Zákona o sociálních službách). Ochraně práv klientů se mimo jiné přímo věnuje standard č. 2 Ochrana práv osob.

Oblast práv je úzce propojena i s povinnostmi. V sociálních službách se dlouhodobě diskutuje zejména oblast práv klientů, oblasti povinností je tedy vhodné se zde více věnovat. Zároveň oblast práv klientů lze vyvodit z oblasti práv a povinností poskytovatele.

Co se týče povinností klientů, musí stejně jako všichni občané ČR dodržovat platné právní normy. Ve vztahu k poskytovateli sociálních služeb a jeho zaměstnancům se jedná především o povinnost chovat se v souladu s Listinou základních práv a svobod (tj. respektovat základní lidská práva zaměstnanců poskytovatele) a povinnost dodržovat smluvní závazky v rámci smlouvy s poskytovatelem (viz Občanský zákoník: „Smlouva strany zavazuje.“). Poskytovatel samozřejmě vždy pracuje také s nepříznivou sociální situací klienta, kdy zohledňuje i jeho reálné možnosti a schopnosti zejména s ohledem na jeho zdravotní stav.

Zákon o sociálních službách nemá žádnou část, která by na jednom místě shrnovala povinnosti klientů sociálních služeb (na rozdíl od poskytovatelů sociálních služeb, jejichž povinnosti jsou uvedeny v § 88). Povinnosti klientů zde jsou však uvedeny v různých částech zákona:

• Povinnost hradit stanovenou výši úhrady u sociálních služeb poskytovaných za úhradu (§ 73 – § 77).
• Povinnost dodržovat vnitřní pravidla stanovená poskytovatelem pro poskytování sociálních služeb (§ 91, odst. 2), písm. f).
• Povinnost uzavřít smlouvu o poskytování sociální služby (§ 91).
• Povinnost předložit poskytovateli sociálních služeb posudek registrujícího poskytovatele zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství o zdravotním stavu u pobytových sociálních služeb (§ 91, odst. 4).
• Povinnost doložit výši příjmu u pobytových služeb, pokud chce uplatnit snížení úhrady dle § 73, odst. (3).

Specifické povinnosti ukládají klientům některých pobytových služeb také zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů a vyhláška č. 537/2006 Sb. o očkování proti infekčním nemocem. Jedná se například o povinnost sdělit (po nákaze vyvolané virem lidského imunodeficitu, fyzické osoby vylučující choroboplodné zárodky břišního tyfu a paratyfu a fyzické osoby s chronickým onemocněním virovým zánětem jater B a C, pokud jim nebo jejich zákonným zástupcům byla tato skutečnost lékařem sdělena) své nosičství poskytovateli zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství, který vypracovává posudek před uzavřením smlouvy o poskytnutí pobytové služby v zařízení sociálních služeb (§ 53, odst. 1) písm. e) zákona č. 258/2000 Sb.).

Pro poskytovatele sociálních služeb je důležité, že všechny povinnosti, které ukládá klientům, „mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod“ (čl. 4, odst. (1) Listiny základní práv a svobod). To znamená, že poskytovatel nemůže klientům ukládat povinnosti jen dle svých vlastních úvah a potřeb, ale každá povinnost musí vyplývat z nějaké právní normy.

Téma práv a povinností je ukotveno ustanoveními zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách v platném znění a prováděcí vyhláškou č. 505/2006 Sb. k zákonu o sociálních službách (včetně její přílohy č. 2., standardy kvality). K problematice práv a povinností existují i další materiály jako jsou doporučené metodické postupy vydávané MPSV, kraji, či výstupy ze systematických návštěv Kanceláře veřejného ochránce práv, apod.

Primární nastavení je ukotveno v základních zásadách § 2 Zákona o sociálních službách, především odst. 2: „Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob.“

Poskytovatel má zákonem o sociálních službách stanovené i další podmínky, které je povinen naplnit v rámci celého procesu poskytování sociální služby, včetně jejího zahájení:

• Pro řádné (zákonné) zahájení a poskytování sociální služby je povinen naplnit, tzv. podmínky registrace (především §§ 78, 79, 80) a také pro případné ukončení služby
• Zákon stanovuje poskytovateli povinnosti v rámci samotného procesu poskytování sociální služby, a to směrem k veřejnosti, zájemcům a osobám, kterým sociální službu poskytuje, a to především v §§ 88, 89).
• I další ustanovení zákona, např. týkající se smluvního vztahu § 91, ale i všechny další, např. týkající se vážně míněného nesouhlasu (§§ 91a, 91b, 91c), vzdělávání zaměstnanců, výše maximálních úhrad, obsahují stanovené podmínky, které v době poskytování sociální služby je poskytovatel povinen dodržovat, a to i přesto, že zákonodárce pro jejich pojmenování, nepoužil termín „povinnost“.

Specifickým je plnění některých povinností poskytovatele, Které zásadně zasahují do vůle klientů, to:

• Opatření omezující pohyb osob (§ 89), které se věnuje ochraně osobní integrity osob, kterým poskytovatel poskytuje sociální službu. V této povinnosti je přímo uvedeno, že do osobní integrity osob zasahovat nelze: „Při poskytování sociálních služeb nelze používat opatření omezující pohyb osob, jimž jsou sociální služby poskytovány“. Zároveň jsou zde však pro poskytovatele popsány výjimky, kdy je opatření omezující pohyb osob možné použít, a pravidla, podmínky pro jejich použití. Porušení těchto pravidel a podmínek je přestupkem (§ 107, odst. 2, písm. e). Pro použití opatření omezující pohyb osob zpracovalo MPSV pro poskytovatele Doporučený postup č. 06/2018, Doporučený postup MPSV pro používání opatření omezujících pohyb osob.
• Zákon také připouští, že v některých situacích může dojít k přijetí osoby do pobytového zařízení sociálních služeb bez jejího souhlasu (viz § 91a). Tzv. „detenci“ v zařízeních sociálních služeb je dle ZSS službách možno použít pouze v případě, že je ohrožen život osoby nebo by hrozilo vážné poškození jejího zdraví anebo by totéž hrozilo osobám v jeho okolí. MPSV zpracovalo pro poskytovatele i Doporučený postup MPSV č. 5/2018, k detencím v zařízení sociálních služeb.

Práva poskytovatele

• Poskytovatel má v praxi nejen povinnosti ale také práva, práva poskytovatele jsou také součástí ustanovení zákona o sociálních službách a na něj navazujících předpisů. Předpokládá se, že poskytovatel vždy při uplatnění svého práva, uplatňuje v praxi odborné znalosti a dovednosti vycházející z profese sociální práce, tedy vychází a realizuje svou odbornost. Pokud poskytovatel uplatňuje svoji odbornost, tedy zná případovou práci, zná své profesní povinností, teprve potom rozpoznává svá práva, resp. práva svých zaměstnanců.
• Právo poskytovatele je jasně dané při volbě, definici okruhu osob, pro které bude sociální službu poskytovat, volbě druhu služby pro zvolený okruh osob a to např. podle provozních podmínek, které pro zajištění služby má, má právo si zvolit formu sociální služby, kterou chce osobám nabídnout apod.
• Poskytovatel má právo chránit svoje zaměstnance, včetně podpory jejich profesního rozvoje.
• Poskytovatel má právo nastavit procesy poskytování sociální služby tak, aby byly pro něj, resp. jeho zaměstnance jasné, čitelné a také bezpečné (stejně jako pro veřejnost a osoby, kterým službu poskytuje).
• Poskytovatel má právo v rámci celého procesu poskytování sociální služby jednat, vyjednávat a vyjednat s osobou poskytování sociální služby tak, aby pro obě strany bylo případné poskytování služby bezpečné a přínosné. Toto právo poskytovatele je jasně propojeno s právem poskytovatele odmítnut poskytování sociální služby ze své strany např. v případě, že neposkytuje službu, o kterou osoba žádá, což může i znamenat, že osoba např. žádá poskytování služby v rozsahu, četnosti, podmínkách, které objektivně není v možnostech poskytovatele zajistit.
• Poskytovatel má právo v rámci smluvního vztahu uzavřít smlouvu o poskytování sociální služby na dobu určitou, a to i opakovaně a rovněž má právo smlouvu osobě i vypovědět.

Práva a povinnosti poskytovatele jsou tedy ve všech procesech zákonného poskytování sociální služby úzce propojena, tam kde je poskytovateli stanovena zákonem povinnost je také jasně čitelné právo, které by měl umět poskytovatel v rámci poskytování sociální služby uplatnit.

Kvalita je v sociálních službách vnímána jako aktuální stav nastaveného procesu, kterým se řídí poskytování sociální služby, a výsledky tohoto procesu.

Definice kvality je spjata s výrobní a průmyslovou sférou (zejm. výroby zboží). Požadavky, ve kterých se kvalita poskytovaných sociálních služeb posuzuje, jsou uvedeny v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSS). Přesnější požadavky na řízení kvality ve formě Standardů kvality sociálních služeb (dále pak Standardy) pak definuje Příloha č. 2 prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Jelikož proces poskytování sociální služby nelze uchopit jako věc, u které stanovíme fyzikální vlastnosti (služby se „vyrábějí“ a spotřebovávají současně), v důsledku toho kvalita v sociálních službách závisí na úsudku a schopnostech pozorovatele, který vnímá kvalitu přes zákonem stanovené zásady, povinnosti a kritéria Standardů. Zákonné povinnosti, SQSS a jejich kritéria vedou hodnotitele tak, aby byli schopni rozhodnout, zda je sociální služba poskytována v požadované kvalitě. Kvalita poskytované sociální služby by měla zajistit účelnost jejího poskytování ve vztahu k řešení nepříznivé sociální situace klienta a naplňování základních zásad poskytování sociálních služeb. Plní ale také řadu dalších funkcí - především vytváří důvěru klienta (posiluje jeho motivaci k řešení nepříznivé sociální situace), stává se důležitým ukazatelem pro mnoho donátorů, vytváří také důvěru společnosti.

Hlavní odpovědnost za dosahování a zajišťování kvality v sociálních službách je uvnitř jednotlivých organizací a služeb. Tedy na straně poskytovatele.

Kvalitu do sociální služby přináší management kvalitou řízení a nastavením systémů a procesů (včetně výběru pracovníků), je totiž prokázáno, že kvalitní služby musejí být v souladu s celkovým řízením organizace; dále i samotní pracovníci, kteří jsou přímými vykonavateli činností spojených s poskytováním sociální služby. U nich tak hraje vysokou roli jejich profesionalita, která se úzce pojí s jejich vzděláváním (včetně celoživotního), osobností, zkušeností v morálním rozhodování, osobní hierarchií hodnot, uměním sebereflexe, možností supervize apod. Jen tak se jim bude dařit reflexe a rozhodování, které v praxi mají sami provádět. Mezinárodní etický kodex dokonce uvádí, že schopnost a oddanost etickému jednání je základním aspektem kvality služby nabízené uživatelům služeb sociální práce.

Management sociální služby by pro zajištění kvality měl jasně definovat zásady a postupy, měli být stanoveny odpovědnosti a kompetence a měl by být stanoven plán, jak dosáhnout cílů, a to vše je třeba neustále ověřovat, vyhodnocovat a optimalizovat. Poskytovatel tímto dbá na kontinuální zvyšování kvality, kdy tak neustále opakuje proces hodnocení služby a zavádění změn v jejím nastavení dle zjištěného (více viz SQSS 15 - viz DP 4/2022 Hodnocení a zvyšování kvality sociální služby, jen tak bude služba směřovat k naplnění jejího smyslu.

Jednou z částí projektu Rozvoj a podpora modelů kvality pro systém sociálních služeb, který realizovalo MPSV v rámci OP Zaměstnanost, je i zaměření se na tzv. dobrou praxi v oblasti kvality poskytování sociálních služeb. Dobrou praxi hodnotil tým Pracovní skupiny MPSV složený z expertů s dlouholetými zkušenostmi s posuzováním kvality v sociálních službách. Členové skupiny zpracovali Pravidla hodnocení dobré praxe, podle kterých poskytovatelé mohli svoji praxi přihlašovat. Následně členové skupiny vykonali šetření v místě poskytované služby a hodnotili, zda služba naplňuje všechny stanovené znaky. Pravidla jsou dostupná zde: Identifikace dobré praxe – Rozvoj a podpora modelů kvality pro systém sociálních služeb (mpsv.cz).

Podle Pravidel je dobrou praxí chápán osvědčený postup, pomocí kterého se při poskytování služby dosáhlo dobrých výsledků především v oblasti sociálního začleňování, a lze jej proto doporučit jako vhodný i pro jiné poskytovatele. Jako osvědčený je označován především takový, který je doložitelný, opakovaně ověřitelný, udržitelný i v situaci změn a přenositelný. Nejedná se jen o naplnění zákonných norem a standardů, ale posuzuje se také jednoznačný dopad na život klientů.

V rámci výše vymezeného projektu se dobrá praxe vztahuje k:

1. ) základním činnostem dle § 35 zákona o sociálních službách, přičemž příslušný rozsah úkonů poskytovaných v rámci základních činností je u jednotlivých druhů sociálních služeb stanoven prováděcí vyhláškou;
2. povinnostem poskytovatelů uvedeným v § 88 a § 89 zákona o sociálních službách;
3. standardům kvality sociálních služeb uvedeným v příloze č. 2 prováděcí vyhlášky;
4. právům a povinnostem poskytovatelů uvedeným v § 91a, § 91b a § 91c zákona o sociálních službách (problematika vážně míněného ne/souhlasu s poskytováním sociální služby);
5. komunikaci s klienty s obtížemi v komunikaci při poskytování sociálních služeb;
6. metodám řízení poskytování sociálních služeb s dopadem na klienta/klienty;
7. efektivnímu využití lidských nebo materiálních zdrojů služeb s dopadem na klienta/klienty.

Kritéria identifikace dobré praxe - příkladů dobré praxe (předložených postupů) při poskytování sociálních služeb:

1. Postup není v rozporu se základními zásadami sociálních služeb stanovenými § 2 odst. 2 zákona o sociálních službách.
2. Postup není v rozporu s právními předpisy, tj. je v souladu s právním řádem České republiky včetně jí ratifikovanými mezinárodními předpisy a jejich smyslem, účelem a obvyklým výkladem.
3. Postup je opakovaně ověřitelný a udržitelný, tj. nejedná se o krátkodobě dosahovaný výkon, požadovaná délka aplikování postupu u poskytovatele je minimálně 2 roky přede dnem doručení přihlášky s příkladem dobré praxe ministerstvu a postup je při poskytování sociální služby aktuálně aplikován.
4. Postup je aplikovatelný u jiných poskytovatelů, tj. v alespoň stejném druhu sociální služby nebo u části klientů (i odlišného druhu sociální služby) charakteristické určitými obdobnými potřebami, to znamená, že je přenositelný a v praxi dosažitelný.
5. Postup je dokladovatelný, tj. lze ho doložit (např. písemnými vnitřními pravidly), a to i ve vztahu ke klientovi/klientům (např. anonymizovanými záznamy o průběhu poskytování sociální služby, sdělením klienta).
6. Postup není závislý na mimořádných finančních nákladech.
7. Postup není závislý na mimořádné potřebě lidských zdrojů.
8. Postup není závislý na mimořádných místních podmínkách, jako jsou například lokalita, nadstandardní spolupráce s místní samosprávou apod.

Viz příklady dobré praxe I. pilotáž Identifikace dobré praxe – Rozvoj a podpora modelů kvality pro systém sociálních služeb (mpsv.cz)

Pro mnohé organizace je kvalita služby naplněna standardy kvality sociálních služeb. Jejich tvorba a dodržování je závazné pro všechny poskytovatele sociálních služeb. Poskytovatele sociálních služeb je však třeba vnímat jako organizaci, pohybující se na , kde se tyto služby poskytují. Pokud půjdeme hlouběji, kvalita v organizaci (jakékoliv) přesahuje rámec těchto standardů. Směřuje k nastavení všech hlavních, řídících i podpůrných procesů. Ve středu toho všeho stojí pochopitelně klient, a to, jak jsou těmto klientům služby poskytovány. V pojetí organizací poskytujících sociální služby je toto vnímáno jako hlavní proces. Hleďme na poskytovatele sociálních služeb jako na organizace, které byť jsou svým charakterem většinou neziskové, neznamená to, že se nepohybují na určitém , své produkty, tedy služby neposkytují svým zákazníkům a ti si žádají kvalitu ve všech směrech.

Poskytování sociálních služeb jejich klientům je hlavním procesem každé organizace, která sociální služby poskytuje. Vedle tohoto procesu se v každé organizaci odehrává řada řídicích a podpůrných, které jsou rovněž nezbytné. Řídící procesy slouží efektivnímu fungování hlavních i podpůrných procesů, a tím i organizace jako celku. Patří k nim strategické, finanční či personální řízení, vnitřní audit, apod. V pojetí organizací sociálních služeb nelze tyto procesy vnímat jako neexistující. Dobrým příkladem je proces řízení lidských zdrojů. Jeho cílem je tvorba a naplnění personální strategie, umožňující dosáhnout cílů organizace. Cílem jeho dílčích procesů může být vytvoření a zavedení nákladově efektivního motivačního systému, který zvyšuje výkon zaměstnanců nebo snižuje například fluktuaci.

Podpůrné procesy jsou ty, které pro hlavní a řídící procesy zajišťují jejich podporu, dodávky, nebo služby. Příkladem je třeba správa budov, nákup materiálů a služeb nebo zásobování a řada dalších.

Každá organizace, tedy i ta, která je poskytovatelem sociálních služeb, si své hlavní, řídící a podpůrné procesy definuje sama. Jsou její jedinečností, jejím know-how, které jim zajišťuje efektivní fungování a dosahování svých cílů a naplňování jejich poslání.

Cest, které je možné si na cestě za touto komplexní kvalitou zvolit, je řada. Shodně tak i modelů kvality, které se dnes nabízí. Ministerstvo práce a sociálních věcí nabízí model, který respektuje aktuální trendy moderního řízení organizací. Zároveň však se snaží toto přiblížit poskytovatelům sociálních služeb. Na základě těchto kritérií vznikl Program dobrovolného rámce kvality sociálních služeb, který je motivačním programem MPSV pro rozvoj kvality v oblasti poskytování sociálních služeb.

Nadstavbový model kvality sociálních služeb – Rozvoj a podpora modelů kvality pro systém sociálních služeb (mpsv.cz)

Doporučené postupy (dále DP), které vydává MPSV, vytvářejí odborníci znalí praxe sociálních služeb v souladu s obecně platnými předpisy. DP mohou být poskytovatelům sociálních služeb dobrou pomůckou a inspirací při vytváření vlastních pravidel i v samotném provozu. DP jsou průběžně doplňovány.

DP nejsou právně závazné, nejsou tedy ani vymahatelné. Závazný je zákon s jeho prováděcími předpisy a případně k němu daná judikatura. Zároveň poskytovatelé mohou mít odlišné místní, časové a prostorové podmínky, proto pro ně nemusí být každý doporučený postup jednoznačným návodem. Odpovědnost za důsledky použití nebo nepoužití DP nese pouze poskytovatel. Proto je vhodné číst víc DP, které spolu souvisí.

Přes uvedenou nevymahatelnost a právní nezávaznost doporučuje MPSV vycházet z těchto postupů, pro kultivaci dobré praxe poskytovaných služeb. S ohledem na jejich rozsáhlost pak níže uvádíme pouze výčet jednotlivých postupů a odkazy na ně. Pokud byste v nich našli nejasnosti, či jen chtěli dát zpětnou vazbu, neváhejte nás kontaktovat.

DP 5/2019 Jednání se zájemcem o sociální službu

DP 2/2022 Proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby

DP 3/2022 Individuální plánování

DP 4/2013 Zajišťování fakultativních činností při poskytování sociálních služeb

Doplňující materiál: Otázky a odpovědi k nastavení fakultativních činností v sociálních službách

DP 1/2014 Doporučený postup k zastupování osob, které podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem zdravotních služeb nejsou schopny samy jednat a nemají zákonného zástupce

DP 5/2018 Doporučený postup k detencím v zařízení sociálních služeb

DP pro konkrétní druhy sociálních služeb:

DP 6/2013 Poskytování rané péče pěstounovi a dítěti svěřenému do pěstounské péče

DP 1/2016 Doporučený postup na podporu realizace prostupného systému sociální a pracovní rehabilitace osob se zdravotním postižením

DP 3/2017 Doporučený postup k upřesnění přístupu harm reduction v rámci sociálních služeb kontaktní centra a terénní programy

DP 1/2019 Doporučený postup pro služby odborné sociální poradenství v oblasti adiktologie

DP 2/2017 Doporučený postup pro sociální část center duševního zdraví

DP 6/2018 Doporučený postup pro používání opatření omezujících pohyb osob

Stanovisko MPSV ke stravování v chráněném bydlení

Management sociální služby

DP 1/2013 Dohoda na spoluúčasti na úhradě nákladů s osobou blízkou…

DP 4/2022 Hodnocení a zvyšování kvality sociální služby

DP 3/2021 Požární bezpečnost v pobytových zařízeních sociální péče - metodika

DP 2/2013 Úhrada osobních ochranných pracovních prostředků používaných v pečovatelské službě

DP 2/2016 Materiálně-technický standard pro služby sociální péče poskytované pobytovou formou

Výkladové stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva pro místní rozvoj k tzv. vhodným místnostem pro úpravu těl zemřelých a k přechodnému ukládání těl v chladicích zařízeních

DP 2/2018 Doporučený postup, kterým se v rámci metodického a koncepčního vedení MPSV vypracovává Kodex chování ve smyslu čl. 40 Obecného nařízení o ochraně osobních údajů - GDPR pro potřeby výkonu sociální politiky

DP 4/2021 Věcné podmínky pro realizaci projektů v rámci programu Sociální infrastruktury se zvýšenou energetickou účinností (REACT-EU)

Výkladové stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí: Poskytování sociálních služeb osobám, které z důvodů válečného konfliktu přišly do ČR z Ukrajiny

Další zveřejněné DP, které jsou určeny jiným subjektům, než jsou poskytovatelé sociálních služeb

DP 2/2019 Problematika neregistrovaných sociálních služeb

DP 4/2016 Problematika podmínek registrace, oznamování změn v registraci, pozbytí platnosti registrace a zrušení registrace poskytovatelů sociálních služeb

DP 4/2018 Stanovení úhrady za stravu a péči u dětí s nařízenou ústavní výchovou…

Kvalitní služba se často vyznačuje pružným a uvědomovaným balancováním mezi rozpory. Proto je třeba identifikovat jak tyto rozpory, tak způsob, jakým je mezi nimi průběžně dosahováno rovnováhy.

Ony rozpory a napětí, permanentní reflexe a rozhodování v praxi, jsou etické problémy a dilemata, která jsou při výkonu pomáhající profese velice častá. Mezi obvyklá napětí v sociálních službách patří například: pravidla (papíry) x tvořivost (porušení pravidel), profesionál (nárok na stálý výkon) x člověk (nárok na vztah), bezpečí (vyhovování požadavkům nadřízených, zadavatelů) x riziko (prosazování práv klientů), spokojenost x rozvoj.

O co jde přesně? Dilema vnímáme jako situaci, kdy stojí před dvěma či více vzájemně neslučitelnými možnostmi, mezi kterými by měl/a volit. Jde o konflikt morálních principů a není přitom zřejmé, které rozhodnutí je to správné. Jedno řešení však většinou musíme přijmout.

Zdánlivě by pracovníci/ce mohli řešit vzniklá dilemata pouze dvěma způsoby – buď zvolí „profesní ideál“ (např. i když to může přinést osobní riziko), nebo se podřídí okolnostem (např. požadavkům zadavatelů). Volba ale nemusí zůstat pouze v rovině „buď, anebo“, protože se pracovníci mohou snažit hledat ještě další způsoby, jak nastalá dilemata řešit. V praxi se odehrávají i situace, kdy lidé nemusí nutně zvolit jedno z kolizních řešení, ale mohou se rozhodnutí mezi oběma možnostmi různými způsoby vyhýbat či je oddalovat.

Etická dilemata se objevují v širokém rozsahu, a proto bychom je obecně mohli zařadit do dvou skupin. První skupina pojímá etická dilemata, která se vyskytují při práci s klientem a jeho rodinou, tudíž bychom mohli tvrdit, že se týkají přímé praxe. Naproti tomu druhá skupina obsahuje etická dilemata zaměřující se na činnosti jako je organizování, plánování, administrativa, výzkum a hodnocení. Zde můžeme mluvit o praxi nepřímé.

Dilemata jsou standardní součástí (každodenní) praxe poskytování sociálních služeb a velice často k nim dochází v následujících oblastech. V mnoha případech dochází k problémům ve všech třech rovinách najednou.

1. Oblast týkající se práv a kvality života jednotlivců (např. konflikt mezi zajištěním spokojeného života osoby a práva osoby na sebeurčení).
2. Oblast týkající se obecného blaha (např. konflikt potřeb a zájmů osoby a odpovědnosti, kterou má zaměstnanec k zaměstnavateli a společnosti).
3. Oblast týkající se nerovnoprávnosti a strukturálního útlaku (povinnost čelit útlaku a v tomto směru se snažit o změny v politice zaměstnavatele i společnosti).

Není náhodou, že jednou z „povinných disciplín“ v přípravě budoucích sociálních pracovníků a pracovnic na vyšších odborných a vysokých školách je etika. Při střetu s dilematem je důležitá osobnost pracovníka, zkušenost v morálním rozhodování a osobní hierarchie hodnot. Jeden může mít pocit, že stojí před etickým dilematem, jiný vidí technickou otázku, která vyžaduje pouhé dodržení pravidel. Proto je důležitá i osobní odpovědnost samotných sociálních pracovníků/pracovnic pečovat o svůj odborný růst. Etický kodex sociálního pracovníka České republiky na to rovněž pamatuje ve svém článku 2.4, kde uvádí, že sociální pracovník je zodpovědný za své soustavné celoživotní vzdělávání, což je základ pro udržení úrovně odborné práce a schopnosti řešit etické problémy.

Pracovníci mají někdy pocity viny a strachu, když mají učinit eticky složité rozhodnutí. Nejde vlastně ani tak o rozhodnutí samotné, jako o nevítané následky, které bude mít. Etika má proto dodat pracovníkům odvahy, aby dokázali takové pocity redukovat.

Mezinárodní etický kodex k tomu uvádí, že „… etické uvědomění je nutnou součástí odborné praxe sociálních pracovníků. Schopnost a oddanost etickému jednání je základním aspektem kvality služby nabízené uživatelům služeb sociální práce.“

Proces uzavírání smlouvy

Audioprezentace z workshopu konaném 1. 7. 2022 na téma „Sdílení praxe poskytovatelů sociálních služeb ve spojitosti s tématem procesu uzavírání smlouvy a identifikace aktuálních podnětů z praxe poskytování sociálních služeb„

...

Individuální plánování

Audioprezentace „Individuální plánování“

...

Dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (ZSS) v sociálních službách vykonávají odbornou činnost sociální pracovníci, pracovníci v sociálních službách, zdravotničtí pracovníci, pedagogičtí pracovníci, manželští a rodinní poradci a další odborní pracovníci, kteří přímo poskytují sociální služby. Při poskytování sociálních služeb působí rovněž dobrovolníci za podmínek stanovených zákonem č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě.

Sociální pracovník nebo pracovník v sociálních službách je v ČR regulované povolání. MPSV chápe vzdělání zaměstnanců jako jeden z pilířů zajištění kvality při poskytování sociálních služeb, jde o most mezi teorií a praxí, proto je k výkonu povolání sociální pracovník nebo pracovník v sociálních službách potřeba splňovat podmínky uvedené v ZSS, kde jsou v § 110 a § 116 uvedeny bližší požadavky.

Není třeba, aby sociální pracovník byl absolventem přímo oboru sociální práce, postačuje, je-li absolventem některého z řady oborů v § 110 vyjmenovaných (na VOŠ v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, na VŠ ve studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku.). Tyto obory jsou oboru sociální práce více či méně blízké, pro všechny ale platí, že nejsou vázány Minimálním standardem ASVSP, který ovlivňuje obsah vzdělávání v sociální práci. Dodejme, že přístupů ke vzdělávání budoucích sociálních pracovníků je celá řada. I z tohoto důvodu, nejen vzhledem k faktu, že ochota a schopnost odborně růst je jeden z rysů profesionála v sociální práci, má pak své odůvodnění i další požadavek povinnosti dalšího vzdělávání (o tom dále).

V České republice existuje velké množství různých studijních programů, u kterých mohou vznikat pochybnosti, jestli splňují podmínky odbornosti podle ZSS. Jejich názvy se vždy neshodují s terminologii použitou v ZSS, a proto může docházet k výkladovým nejasnostem ohledně toho, který obor ještě spadá pod zákonný výčet. MPSV v Doporučeném postupu č. 4/2016 v příloze č. 1 stanovuje postup vyhodnocení splnění požadavku odborné způsobilosti.

V případě pracovníků v sociálních službách se požadavky na odbornou způsobilost (více viz odst. 5 § 116 ZSS) liší dle jejich vykonávané činnosti (přímá obslužná péče, základní výchovná nepedagogická činnost, pečovatelská činnost v domácnosti osoby a činnosti vykonávané pod dohledem sociálního pracovníka). Kromě pracovníků v sociálních službách, kteří vykonávají základní výchovnou nepedagogickou činnost, pro výkon práce postačuje základní vzdělání s absolvováním akreditačního kvalifikačního kurzu pracovníka v sociálních službách.

Kvalifikační kurz pro pracovníky v sociálních službách má minimální rozsah 150 výukových hodin a musí být akreditován MPSV. Jeho obsah je stanovený ve vyhlášce MPSV č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení ZSS (§ 37 a násl.).

V případě, že pracovník získal odbornou kvalifikaci v jiném státě EU nebo EHP či Švýcarska (dále jen „EU“) a chce ji uplatnit v ČR, musí mít tuto kvalifikaci uznanou uznávacím orgánem, kterým je pro toto regulované povolání Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. V případě, že pracovník získal odbornou kvalifikaci mimo EU (tedy v tzv. třetí zemi) a chce ji uplatnit v ČR, musí si nechat doklad o vzdělání nostrifikovat.

ZSS dále stanoví i povinnost dalšího vzdělávání (sociálních pracovníků (§ 111) a pracovníků v sociálních službách (§ 116)).

Sociálnímu pracovníkovi i pracovníkovi v sociálních službách je zaměstnavatel povinen zabezpečit další vzdělávání v rozsahu nejméně 24 hodin za kalendářní rok, kterým si obnovuje, upevňuje a doplňuje kvalifikaci, čímž dochází k jejímu prohlubování podle § 230 zákoníku práce (ZP). Formami dalšího vzdělávání jsou:

1. specializační vzdělávání zajišťované vysokými školami a vyššími odbornými školami navazující na získanou odbornou způsobilost
2. účast v kurzech s akreditovaným programem
3. odborné stáže
4. účast na školicích akcích
5. účast na konferencích

Za účast na těchto vzdělávacích akcích přísluší zaměstnanci mzda nebo plat (§ 230, odst. 3 ZP) a náklady za vzdělávací akci je povinen hradit zaměstnavatel. Požaduje-li však zaměstnanec, aby mohl absolvovat prohlubování kvalifikace ve finančně náročnější formě, může se na nákladech podílet. I v tom případě mu však náleží za účast mzda nebo plat (§ 230, odst. 4 ZP).

ZSS nestanovuje speciálně žádnou povinnou formu dalšího vzdělávání. Pouze omezuje účast na vzdělávacích akcích organizovaných zaměstnavatelem nebo odbornou organizací, jíž je zaměstnavatel členem, rozsahem maximálně 8 hodin ročně. Stejné omezení rozsahu má i účast na konferencích (§ 111, odst. 5 a 6 ZSS). Kromě těchto omezení zůstává volnost ve výběru libovolné vzdělávací akce.

Jiné zdroje odborného růstu, jako zejména supervize jsou zatím poněkud opomíjeny.

Povinnost účasti na dalším vzdělávání se nevyžaduje za kalendářní rok, v němž pracovník v sociálních službách absolvoval akreditovaný kvalifikační kurz. MPSV formuluje dalšími nápomocné informace pro oblast dalšího vzdělání, na které je poskytovateli často dotazováno:

• Pokud zaměstnanec vykonává činnost na zkrácený pracovní úvazek, povinnost dalšího vzdělávání se nekrátí.
• Je-li zaměstnanec zařazen jako sociální pracovník a současně jako pracovník v sociálních službách, musí splnit další vzdělávání pro každou pozici zvlášť, tedy 2 x 24 hodin.
• Forma pracovně-právního vztahu není rozhodující, rozhodující je pozice. Povinnost se tak týká např. i dobrovolníků, kteří dlouhodobě pracují v zařízeních v přímé péči o klienta.
• Pregraduální studium jakéhokoli typu v sociální oblasti není dalším vzděláváním ve smyslu ustanovení § 111 a § 116 ZSS, tudíž není možné jej do toho započítat.

Stejně tak vzdělání podrobněji věnují standardy kvality sociálních služeb v oblasti personální, které se vedle organizačního zajištění sociální služby, přijímání a působení zaměstnanců ve službě zabývají i profesním rozvojem zaměstnanců. Povinností poskytovatele je stanovit a zpracovat pravidla pro hodnocení zaměstnanců, která obsahují zejména osobní profesní cíle zaměstnanců, jejich vývoj a rozvoj včetně potřeb další odborné kvalifikace. Poskytovatel je zároveň povinen písemně zpracovat program dalšího vzdělávání zaměstnanců podle ZSS stanovených požadavků vzdělávání pracovníků v sociálních službách. Poskytovatel je povinen pracovat individuálně s klienty sociálních služeb, je mu zároveň stanovena zákonná povinnost individuálně a systematicky pracovat se zaměstnanci. Zohledňovat jejich vzdělávací potřeby, rozvíjet jejich profesní znalosti a dovednosti a v neposlední řadě podle nich sociální službu plánovat. V rámci vzdělávací nabídky by měl poskytovatel vybírat takové kurzy, které budou směřovat k naplnění individuálních vzdělávacích cílů zaměstnanců. Současně se poskytovateli doporučuje zaměřit se nejen na akreditované vzdělávací kurzy, ale i na takové kurzy, programy, které budou odpovídat stanoveným kritériím (pro jejich výběr) a bude zaručena jejich kvalita.

Kromě zákonné povinnosti zaměstnavatele zabezpečit minimální rozsah dalšího vzdělávání pro sociální pracovníky je však důležitá i snaha posilovat motivaci k celoživotnímu učení a osobní odpovědnost samotných sociálních pracovníků pečovat o svůj odborný růst. Etický kodex sociálního pracovníka České republiky na to rovněž pamatuje ve svém článku 2.4, kde uvádí, že sociální pracovník je zodpovědný za své soustavné celoživotní vzdělávání, což je základ pro udržení úrovně odborné práce a schopnosti řešit etické problémy.

Shrnutí:

Roli managementu v oblasti zajišťování odbornosti výkonu na poli sociálních služeb v jejich organizacích pak lze spatřovat především na dvou rovinách. Jednak v oblasti definování požadavků na vstupní vzdělání/kvalifikaci nových pracovníků (sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách), které mohou být formulovány na minimalistické úrovni, tedy požadovat pouze to, co požaduje ZSS. Nebo mohou být specifikovány s ohledem na konkrétní činnost sociální služby, a tedy jít v oblasti požadovaných odborných schopností a měkkých dovedností nad rámec legislativy.

Dále pak v oblasti nastavení politiky a podmínek dalšího vzdělávání sociálních pracovníků/pracovníků v sociálních službách v dané organizaci (zejm. co se týče cílů dalšího vzdělávání, způsobů řízení dalšího vzdělávání např. skrze individuální vzdělávací plány pracovníků, určování obsahu/formy/nákladnosti dalšího vzdělávání vs. autonomie pracovníka v této oblasti, nastavení organizace práce umožňující/znesnadňující účast na dalším vzdělávání apod.).

Kontaktní formulář

Rozvoj a podpora modelů kvality pro systém sociálních služeb (mpsv.cz)